Člověk je báječná kuriozita. Je ztělesněným sarkasmem. A přitom lichometně a naprosto upřímně nazývá sám sebe „Nejušlechtilejším výtvorem Božím“. A není to pro něho žádná nová myšlenka, mluví o tom už celé věky a věří tomu. Věří tomu, a v celé jeho rase se nenašel nikdo, kdo by se tomu vysmál.(Twain: Dopisy z planety Země)
„Člověk je nejlepší, nejušlechtilejší tvor na světě. Cokoliv si zamane, to hravě dokáže, každý problém správně vyřeší, každou otázku zdárně rozřeší.“ – Vypadá to jako blábolení církevního otce nebo blouznění horečkou zmítaného humanisty; vypadá to dokonce i jako sarkasmus či parodie – a přece to není ani sarkasmus, ani parodie. Co je to? – Lidská sebechvála je to, jež smrdí, a lidská pýcha je to, jež píchá v oko trpitele; v oko trpitelovo se zabodávají tato lži-slova jako mučednický kůl, avšak zemřít mu nedají; v oku trpitele, jenž zná celou neokrášlenou pravdu o člověku a jeho „dovednostech“. Člověk je totiž jako onen Homérův záporný hrdina Margítés, který „dovedl přemnoho věcí, leč všecky dovedl špatně“. Neboť člověk:1. není nejlepší,2. je nejhorší ve všem myšlení i konání.(Misantrop: Umění nenávidět)
Jaké to mistrovské dílo jest člověk! Jak ušlechtilý rozumem! jak hojnými schopnostmi nadán! jak výrazný a podivuhodný v postavě i v pohybech! v jednání jak podoben andělu, v poznávání Bohu! okrasa všehomíra, pravzor všech tvorů živoucích!– Hamlet, II., 2.
(Citát ze Shakespearovy tragédie Hamlet, princdánský nebyl vybrán příliš vhodně, coby ukázka lichometného slova, jež by rádi lidé slyšeli; protože celá tato Hamletova replika je spíše cíleným sarkasmem na adresu lidí, než jejich pochvalou. Citovaná replika totiž pokračuje dál: A přece, čím jest mi tento výkvět prachu! Já nenalézám potěšení ani v muži ani v ženě.)(pozn. Mis. k programovému prohlášení Gaia Liberation Front)
Shakespearova hra Timon Athénský se „hemží“ už od začátku samými misantropy, což pomáhá udržovat tematickou celistvost celé této tragédie, v předtuše neblahého konce. Také Blázen je postava velice povedená, zásobující nás svými humornými, sarkastickými průpovídkami, stejně jako Šašek ve hře Král Lear.(Misantrop: Reinlebensborn)
CHRISTIAN DIETRICH GRABBE (1801-1836) byl německý dramatik. Napsal mnoho historických her, ale mně je sympatický hlavně svým misantropismem a svými dvěma komediemi, z nichž přináším velectěnému čtenářstvu mé vlastnoruční výpisky: Don Juan a Faust (1829) a Žert, satira, ironie a hlubší význam (1827), v nichž užívá sarkastického humoru s velkým filosofickým přesahem. Heinrich Heine v něm viděl jednoho z předních německých dramatiků a zval jej „opilým Shakespearem“. Zemřel v mladém věku pětatřiceti let na progresivní paralýzu.(Úvod k: Grabbe – výpisky z díla)
Večer pilně pokračuji v četbě Krutých povídek. Některé jsou opravdu kruté, krutě pravdivé. Třebas Dva auguři, která líčí formou krutě sarkastickou poměry v nakladatelstvích a vydavatelstvích novin, jež se řídí heslem doby „pryč s duchem!“ Zde jsem si opsal malou ukázku:“Za našich dnů je nezbytně nutné, aby si každý vážný literát osvojil zásadu: Buď průměrný!“(Misantrop: Zápisník mrtvého muže)
Jedno z Rousseauových děl napadl se svým známým sarkasmem i Voltaire: „Dostal jsem, pane, vaši novou knihu proti lidskému rodu a děkuji vám za ni. Nikdo dosud nepoužil tolik důvtipu, aby se pokusil udělat z nás zvířata. Když jsem vaši knihu přečetl, zmocnila se mne touha chodit po čtyřech. Poněvadž jsem neprováděl takovou věc již šedesát let, cítím, že je mi nemožno, abych se o to pokoušel. Ponechávám tedy tento přirozený způsob chození těm, kdo jsou k tomu způsobilejší nežli vy a já…“(Předmluva k: Rousseau: Rozpravy)
Neznaje se k zákonu schválnosti, jenž dopadá na opovrhovatele anarchií, tohoto paradoxně jediného kosmického řádu, vytvořili ledi, místo vysněného inkubátoru, vypocený mikrosvět, sarkastickou napodobeninu velikého světa kolem, z něhož, jako ve zlém snu, zběsile utíkají a klopýtají, nemohouce se hnout z místa.(Misantrop: Zpátky ke zvířeti)
Náhodou jsem objevil deník Salomé z roku 1988. To bylo počteníčko! Takhle jsem se nepobavil ani při četbě Haška nebo Molièrových komedií! Napadlo mi, že kdyby se to vydalo, byla by to nejlepší sarkastická fraška všech dob! Podle obsahu by se to mohlo jmenovat Zápisky zoufalcovy aneb pobožná hysterka.(Misantrop: Plivanec na rozloučenou)
Lautréamontovský sarkasmus je u nás v Čechách vlastní také Ladislavu Klímovi – ať už Zpěvy Maldororovy znal či ne.(Předmluva k Zpěvům Maldororovým)
Klíma se školil na výkvětu nesystematičnosti německé básnivosti. Hovadství vsebezabředlého systému mu bylo vždy krajně odporné. Dokázal vytvořit dílo, které je amalgámem poezie a myslitelství, vybudoval systém ve vyšším smyslu, kde pro kec není nejmenšího místa, kde srší blesk o blesk, hrom bije do ledovce, kde se srážejí brusy maxim a sarkastických aperçu.(Diviš: Teorie spolehlivosti)
Křesťanský středověk nazýval IV. eklogu „mesiášskou“, poněvadž v ní viděl předpověď příchodu Kristova (Křesťanství = nový zlatý věk? – Vypadá to jako sarkasmus, ale není to sarkasmus; toto bylo míněno naprosto vážně. Dějiny mají věru zvláštní smysl pro ironii.)(pozn. Mis. k: Vergilius: Zpěvy rolnické a pastýřské)
„Stačí otevřít kteroukoli knihu o cestách mezi severoamerickými divochy,“ píše jeden z nejroztomilejších francouzských filozofů (Volney ve svých Obrazech ze Spojených států severoamerických), „abychom poznali, jaký je u nich běžný osud válečných zajatců: nejenže jsou zaživa upáleni a pak snědeni, ale nejprve jsou před hořící hranicí připoutáni ke kůlu a po celé hodiny vydáni napospas těm nejzuřivějším a nejrafinovanějším mukám, jaká si lidská zášť dovede vymyslet. Je třeba číst, co o těchto strašných scénách píší cestovatelé, kteří byli svědky divošské radosti mučitelů, a především zuřivosti žen a dětí, a hanebné rozkoše, s níž se předhánějí v krutostech. A je také třeba vědět, co dodávají o hrdinné odhodlanosti, o neotřesitelné chladnokrevnosti zajatce, který nejenže nedává najevo nejmenší známky bolesti, ale se vztyčenou hlavou vzdoruje svým katům a metá jim do tváře slova nejvznešenější pýchy, nejkrutější ironie a nejurážlivějšího sarkasmu. Opěvuje vlastní hrdinské činy, vypočítává divákům příbuzné a jejich přátele, které jim zabil, podrobně líčí útrapy, které jim způsobil, a obviňuje všechny, kdo ho obklopují, ze zbabělosti, ustrašenosti, z neznalosti v umění vynalézat krutá mučení. To vše dělá až do chvíle, kdy jeho tělo v cárech padá k zemi rozsápáno zaživa před zraky nepřátel zpitých vztekem a kdy s posledním vydechnutím zaznívá ještě poslední urážka na jejich adresu. To vše by bylo nemyslitelné u civilizovaných národů; naši nejudatnější kapitáni od granátníků to budou považovat za báchorku a příští pokolení o tom budou pochybovat.“ – Tento fyziologický jev spočívá na zvláštním duševním stavu, v němž zajatcova ješitnost svádí s katy nesmiřitelný boj. V sázce je při něm jeho samolibost.(Stendhal: O lásce)
V loňské podzimní zabijácké sezóně zastřelili myslivci dva lidáky a pět dalších postřelili. Policisté přistihli 35 bouchalů ožralých. I předloňské počty zamordovaných zvířat se mi podařilo zjistit: 127.211 srnců, 138.723 divokých prasat, 592.755 bažantů. Strašné číslo. Bezmála milion! Ví se, že myslivci mají svůj vražedný plán, jehož se drží. Je to nechutné a dělá se mi špatně jen při pomyšlení, natož abych si o tom ještě četl. Zábavnější je „slovníková definice“ mysliveckých zásad z internetové Necyklopedie, což je sarkastická parodie normální Wikipedie:
1. Nic jiného než lovná zvěř a myslivci nemá v přírodě co dělat!2. Všechno co není myslivec se proto považuje za lovnou zvěř.3. Není-li v dostřelu lovná zvěř, může ji nahradit jiný myslivec.
Vtipné a pravdivé.(Misantrop: Zima v sousedství zlověka)
Morální příkazy a estetická pravidla se staly prázdnými slovy. Svět se Huxleymu jevil jako šílený rej lidí, z nichž každý bral smrtelně vážně jinou nesmyslnou představu. Huxleyovu sarkasmu se zdál směšný každý, kdo se tvářil vážně.(Doslov k: Huxley: Kontrapunkt)
Vážně míněná dramata nebo psychologické filmy nelze brát vůbec vážně; hodnotu mají jen jejich sarkastické parodie a občas ironický smích komedií; těm ještě dávám šanci.(Misantrop: Umění nenávidět)
Na konci bookletu věnuje skupina STARODÁVNÝCH RITUÁLŮ nezvyklé sarkastické „poděkování“ všem těm lidem, kteří se ji snaží systematicky „rozdrtit, bojkotovat, hrozit jí bombovými útoky a nenávistně o ní referovat“, protože jí to prý dává sílu a inspiraci, a dokud prý ji budou nenávidět, bude vědět, že je na správné cestě. Naprosto souhlasím.(Misantrop: Reinlebensborn)